Lenka Záhorková
Tak to bylo
Lenka Záhorková ve své tvorbě pracuje nejvíce s porcelánem, ze kterého vytváří designové produkty, ale především zdůrazňuje jeho vnitřní kvality, unikátnost a půvab jeho syrového stavu. Tento přístup přenáší do svého projektu Tak to bylo, za který získala ocenění Ceny Empatie. Pomocí tohoto křehkého i vznešeného, zároveň velmi praktického materiálu se snaží zachytit životní zkušenosti seniorů. Empatie znamená mít kapacitu a ochotu porozumět nebo schopnost vcítit se do druhé živé bytosti, což bychom mohli právě hledat v Lenčině iniciativě. Autorka k podobnému mezigeneračnímu dialogu vybízí i v rámci rodin, aby zkušenosti mohly být uchovány pro jednotlivce i celou společnost.
„Chtěla jsem jít na UMPRUM, ale byla jsem z nevyhovující rodiny, protože tatínek byl v Sokolu a ten byl zakázanej.“
Helena, 85
Porcelán, tradičně předávaný jako rodinné dědictví, v kontextu Lenčina počinu zároveň poslouží k předání moudrosti o přirozeném životním běhu. Paměť stejně jako porcelán podléhá křehkosti a vlivu času, ale kresbou otisknutou na talíři se vzpomínky zaznamenávají pro další pokolení. Lenka popisuje, že „prostřednictvím vizuálního, zvukového i psaného projevu by měl projekt vzbuzovat emoce, klást otázky a upozorňovat na problémy spojené se stářím. Celý projekt nese myšlenky o hodnotách, které přináší stáří.“ Na porcelánu vyřazeném z komerčního prodeje kvůli drobným materiálovým chybám zvěčňuje autorka to, o co bychom měli pečovat. Moudrost je obecně ceněna jako ctnost, ale naše společnost stále více vyzdvihuje mládí, mimo jiné i jako ideál krásy. Pokud bychom byli schopni najít krásu v moudrosti na základě našeho vztahu ke starším osobám, neodkryla by empatie nové perspektivy toho, co je v životě opravdu cenné?
„Jezdila jsem k tetě. Byla jsem tam jako zemědělská dělnice a sázela jsem řípu. Každý musel mít pracovní knížku už od 14 let a hotovo. Jinak šel do Německa nebo do pohraničí do fabriky, kde se vyráběly vojenský věci… No, nebo do koncentráku, když někdo otevřel ústa. Ježišmarja to bylo hrozný, to vám povím.“
Věra, 98
„Po válce mi bylo 12 let. Život byl lepší, vše se lepšilo až do roku 1948. Pak začal socialismus a na 40 let zase bylo zle. Sokol a Skaut byl zakázán a radosti bylo málo.“
Věra, 86
„Otec byl v koncentračním táboře, protože byl v odboji. I s mým strýcem, dědečkem a babičkou. Teta Vlasta, sestra mého otce, byla vdaná a bydlela o kus dál, kde si postavili vilu se svým mužem. A ten muž je udal! Několikrát!“
Dagmar, 73
„Přestěhovali jsme se na Jinonickou. Tam jsem to milovala, to byl ráj. Tady u dubu jsme pouštěli draky, sáňkovali a někdo tam zkoušeli i lyžovat. Ježiš, ty stráně celý hořely… My jsme tam vypalovali trávu, pak jsme to dusili a měli jsme roztavené holinky, ohořelé řasy a ještě si pamatuju, jak to smrdělo.“
Evženie, 77
„Byla jsem úspěšná atletka. Milovala jsem také kolektivní sporty. Za domem bylo hřiště a tam jsme hrávali volejbal do roztrhání těla. Kousek pak byla přehrada, tam jsme chodili plavat. Ale dříve nebyli žádní školitelé na plavání, tak jsme uměli plavat jen na čubičku.“
Marie, 86
Lenka Záhorková
Tak to bylo
Lenka Záhorková ve své tvorbě pracuje nejvíce s porcelánem, ze kterého vytváří designové produkty, ale především zdůrazňuje jeho vnitřní kvality, unikátnost a půvab jeho syrového stavu. Tento přístup přenáší do svého projektu Tak to bylo, za který získala ocenění Ceny Empatie. Pomocí tohoto křehkého i vznešeného, zároveň velmi praktického materiálu se snaží zachytit životní zkušenosti seniorů. Empatie znamená mít kapacitu a ochotu porozumět nebo schopnost vcítit se do druhé živé bytosti, což bychom mohli právě hledat v Lenčině iniciativě. Autorka k podobnému mezigeneračnímu dialogu vybízí i v rámci rodin, aby zkušenosti mohly být uchovány pro jednotlivce i celou společnost.
„Chtěla jsem jít na UMPRUM, ale byla jsem z nevyhovující rodiny, protože tatínek byl v Sokolu a ten byl zakázanej.“
Helena, 85
Porcelán, tradičně předávaný jako rodinné dědictví, v kontextu Lenčina počinu zároveň poslouží k předání moudrosti o přirozeném životním běhu. Paměť stejně jako porcelán podléhá křehkosti a vlivu času, ale kresbou otisknutou na talíři se vzpomínky zaznamenávají pro další pokolení. Lenka popisuje, že „prostřednictvím vizuálního, zvukového i psaného projevu by měl projekt vzbuzovat emoce, klást otázky a upozorňovat na problémy spojené se stářím. Celý projekt nese myšlenky o hodnotách, které přináší stáří.“ Na porcelánu vyřazeném z komerčního prodeje kvůli drobným materiálovým chybám zvěčňuje autorka to, o co bychom měli pečovat. Moudrost je obecně ceněna jako ctnost, ale naše společnost stále více vyzdvihuje mládí, mimo jiné i jako ideál krásy. Pokud bychom byli schopni najít krásu v moudrosti na základě našeho vztahu ke starším osobám, neodkryla by empatie nové perspektivy toho, co je v životě opravdu cenné?
„Jezdila jsem k tetě. Byla jsem tam jako zemědělská dělnice a sázela jsem řípu. Každý musel mít pracovní knížku už od 14 let a hotovo. Jinak šel do Německa nebo do pohraničí do fabriky, kde se vyráběly vojenský věci… No, nebo do koncentráku, když někdo otevřel ústa. Ježišmarja to bylo hrozný, to vám povím.“
Věra, 98
„Po válce mi bylo 12 let. Život byl lepší, vše se lepšilo až do roku 1948. Pak začal socialismus a na 40 let zase bylo zle. Sokol a Skaut byl zakázán a radosti bylo málo.“
Věra, 86
„Otec byl v koncentračním táboře, protože byl v odboji. I s mým strýcem, dědečkem a babičkou. Teta Vlasta, sestra mého otce, byla vdaná a bydlela o kus dál, kde si postavili vilu se svým mužem. A ten muž je udal! Několikrát!“
Dagmar, 73
„Přestěhovali jsme se na Jinonickou. Tam jsem to milovala, to byl ráj. Tady u dubu jsme pouštěli draky, sáňkovali a někdo tam zkoušeli i lyžovat. Ježiš, ty stráně celý hořely… My jsme tam vypalovali trávu, pak jsme to dusili a měli jsme roztavené holinky, ohořelé řasy a ještě si pamatuju, jak to smrdělo.“
Evženie, 77
„Byla jsem úspěšná atletka. Milovala jsem také kolektivní sporty. Za domem bylo hřiště a tam jsme hrávali volejbal do roztrhání těla. Kousek pak byla přehrada, tam jsme chodili plavat. Ale dříve nebyli žádní školitelé na plavání, tak jsme uměli plavat jen na čubičku.“
Marie, 86